Král Spytihněv první

pohádka o nelidském králi, který nešetřil hněvem a zlobou během vladaření


	V lesích tonoucím království, stejně tak i na mapě četně rozkrájeného světa, žil celkem vlídný panovník s chotí. Dlouho se nemohli dočkat vytouženého potomka, neboť šest plodů královské lásky zemřelo ještě v nemocném lůně ženském. Chorá královna s každým rokem života a každou malou smrtí uvnitř ztrácela sil, král plakal, i lid byl smutný, i koně na polích nevesele řehtali. Král nechtěl nic více, než předávat své moudré a laskavé zkušenosti vladařské někomu, kdo bude pokračovat v díle předků předešlých. Malá zelenavá krajina s věrným a skromným lidem v čele s nechamtivým králem žila si od nepaměti pokojně v ústraní, mimo války nebo sváry obchodní. Král byl zbožný, upíral prosebný zrak k nebesům a často se modlil. Jedné bezesné noci sžíral jej hněv, neboť snaží se být spravedlivý a čestný, přesto mu není přáno radosti otcovské. Té noci vyběhl z komnat do rotundy a velmi se hněval se zrakem upřeným na svatostánek, a řev se linul tmou a lidé zavírali okenice hrůzou.

	Po pár měsících královská choť oznámila svému pánovi, že cítí nový život bující, mužský. Ostatně citlivé ženy to poznají i bez babských věšteb. Král už se ani neradoval, byl předem smířen se zmarem očekávaným a navíc se bál, že jeho milovaná žena pozbude posledních sil. I nastalo se nic zlého, královna jen kvetla s břichem rostoucím a starý vladař začal cítit naději. Chodíval opět do svaté rotundy klanět se a děkovat za vytoužený dar.

	Jak dítě rostlo, velmi nepokojně se zmítalo uvnitř těla matky. Je známo, že děti rozkošně kopou a převalují se v břišním moku. Nenarozený princ ale jakoby drásal nehty vnitřek těla a bušil pěstmi do stěny břišní jako vzteklý pijan na dveře zavřené putyky. Královna cítila velkou bolest, ale před králem i služebnými nedávala ničeho znát. Ležela v posteli obsypané čerstvými letními květy a odevzdaně čekala. Král chodil celé dny po špičkách studených chodeb malého hrádku a rozrušeně sledoval služebnictvo, aby třeba nenavařilo zkažené krmě nebo pradleny nezanedbaly očistu prádla ložního. Běda, když nějaký pacholek hvízdal pod okny nastávající matky!

	Velmi škaredého a temného podzimu narodil se konečně syn. Zato královna uvadla jako podťatá růže. Novorozenec se zmítal zamotaný ve šňůře pupeční, možná byl i tou přiškrcen trochu. Královna matka ztratila mnoho krve a celkové vyčerpání její, stejně tak chladný nečas, vybral si svou oběť smutnou. Král se radoval z narození syna, zároveň velmi truchlil nad ženinou smrtí a bolestivě trpěl osamocením. Muž je obratný s mečem v ruce nebo v psaní listin, ale co s novorozencem v náruči bez znalostí? I povolal ihned jednu macatou rolnici coby kojnou náhradní, která zároveň napájela dceru svou i prince, oba narození v podobný čas. Dívka sála mléko, brečela jako každé zdravé dítě, mnoho spala a její barva byla zdravě růžová. Princ snad oka nezamhouřil, řval jako ďasem posedlý a jeho pokřivená tvář se jednou zelenala, jindy sinavěla a vůbec nechtěl pít životodárný mok mateřský. I propadala zoufalství kojná, neboť se bála hněvu krále, který nezdravě vyhlížejícího synka velmi úporně opatroval a vinu shazoval na ní, že upřednostňuje vlastní dítě. Dlouho musely ženské tvrdohlavému králi vysvětlovat, že dítě cizí matku nepřijímá. Marně vladař hledal náhradnice, dítě se zmítalo v cizí náruči stejně jako ve výhni. Dlouhé dny nepozřelo jediné kapky živin a sláblo, až se vyděšený král lstivě ujal kojení tak, že nechal nadojit kozího mléka a to kojencovi trychtýřem vléval do hnusem zkřivených úst. Princ prskal, řval jako zvíře v smrtelné křeči, přesto rostl a byl bezmocný proti hrubé síle trýznitele. Bledé barvy přiškrceného umrlce se ale již nikdy nezbavil.

	Král pojmenoval potomka Spytihněv, neboť si s jeho hněvem protrpěl mnoho úmorných nocí i dní. Přesto ho miloval jako nic na světě, jediného syna vytouženého. Vždy snil, že synek jistě brzy zmoudří a začne naslouchat moudrým tajům poklidné vlády lidem. Léta ubíhala a bledý klučík netratil na vzteku ve věku osmi let. Přestože již bezhlavě neřval jako povinutý uzel novorozeného zla, o to více vybuchoval kvůli věcem zdánlivě dráždivým. Stačila moucha, která se prošla po královském stole během oběda a vzteklý synek začal metat ostrým příborem po otci. Pokud vystrašený kuchař naléval vody a třesoucí rukou ukápl vedle, jakoby začalo hořet v mysli vzteklouna. Unavený král přestával trpět tyto poklesky nálad a občas i synka s výchovnou láskou třískl po hlavě, o to více služebnictvo trestal, neboť neslo stejnou vinu dle úsudku jeho otráveného. Když po mnoha utržených ranách nezdárný syn zjistil, že křikem mnoho nezmůže, jakoby se umoudřoval. Bláhový král se radoval nad pokrokem výchovným, ale uvnitř málomluvného dítěte doutnala pec plná sazí. Roky plynuly, král chátral a zlý syn ve věku ranně mužském se králi nečekaně ostře postavil, když jej ten ve víře dobré poučoval o nudných zákonech země. I okřikl tehdy král prince u stolu s knihami učenými: „Posloucháš vůbec, co ti tu říkám?“, aniž by tušil, že poslední slova pronáší. Princ vylétl ze židle jako vrah a nejinak konal stiskem hrdelním. Zaskočený starý muž se ani nestihl zděsit náležitě.

	Smutný byl pohřeb panovníka, lidé naříkali ve velkých houfech, volové bučeli i koňové opět teskně ržáli v polích jako tehdy. Korunovace nového panovníka se udála druhého dne a lid se právem začal obávat o osud země rodné. Spytihněv první  vyčkával, rádcům neodpovídal, žádné příkazy nevydával, dotěrného kněžského pobudu zahnal ostrým gestem a mlčky celé dny jen seděl na trůnu a tvářil se hněvivě. Království tak dál žilo vlastním životem, lidé si opět pokojně užívali bídných životů a střípků venkovského štěstí. Až jednou dvě troufalé venkovanky hádaly se o počet hus, neboť se jim stáda seběhla v jeden houf. Jedna baba hulákala, že ty vypasenější jí patří, druhá zase počty dokola nespokojeně přepočítávala. Žádný králův úředník nedokázal tyto dvě čarodějnice rozsoudit, a tak je všichni posílali ke králi, který byl vždy nejvyšším soudcem lidu.

	V královské komnatě jako obvykle sedí zhnuseně se tvářící holobradý král a nenávistným pohledem praží poddanstvo. I přijde opatrně komoří a povídá, že dvě hašteřivé ženy dožadují se spravedlivého soudu. I mladý král si nejspíše v mysli řekne, že je třeba nasbírat vlastní zkušenosti vladařské a tak mlčky pokyne rukou, jak bývá jeho šlechtickým zvykem, ať vejdou. Do dveří neurvale vrazí dvě otrhané selky a jedna přes druhou huláká jako na zelném tržišti. Král ukáže prstem na jednu a druhou dlaní umlčí, bezeslov i prosté venkovanky pochopí takovou řeč těla. Jedna povypráví příběh o cestě z louky, druhá o cestě tam. Král mlčí, ztichne celý sál, kde dosud postávalo pár stínů nedůležitých. I zařve prudce po dlouhé úvaze Spytihněv první: „Zazděte ty baby za živa obě dvě!“

	I strachem spíše věrní sluhové učinili kruté dílo. V žalářní kobce zazděné se ženské usmířily, odpustily si a zalitovaly, že kdy s husami obtěžovaly hněvivého krále. V slzách a objetí dlouze zmíraly v temnotě chladné.

	Mezi lidmi se rychle rozkřikla krutá novina, přesto lidé ve své malosti zapomětliví jsou a neuběhl ani celý rok, než se na hrůzný soud dočista zapomnělo. I vtrhl později lakomý řezník rovnou ke králi, aby přímo jemu oznámil, jak moc byl ošizen při nákupu dvou nemocných dojnic, i žádal spravedlnost! Spytihněv první se zákeřně zadíval na vypaseného brunátného otrapu a pravil řevem nejvyššího soudu: „Pověste toho ničemu nad hradní bránu za nohy na celé tři dny a noci!“

	Zdravý člověk by možná vydržel v polovědomí takové utrpení, nalapal by kapek dešťových, ale tlustému masožroutovi porupaly všechny vazy a celé vědro krve z pupku se mu do hlavy vlilo. Po pár dnech bezvládnou mrchu sejmuli a zakopali. Lidé si opět připomněli, že nový král nekráčí v šlépějích dobrého otce. Lidé chodili jako myši kolem hrádku, pokud se nešlo obloukem vyhnout. Nikdo si již netroufal žádat o soud, lidé si raději odpouštěli navzájem. Ale král trpěl dlouhou chvílí a přemýšlel kupříkladu o loupežných nájezdech v příhraničí, čistě z vzteku a nenávisti. Přemýšlel též, že by mohl vyjíždět na venkov a trestat katovským mečem venkovany přímo před jejich domy, jistě by našel nějaké nepravosti. A tak skutečně vyrazil s oddílem okovaných strážců, kterým vyplatil mnoho zlatých, aby se neštítili velikého zla vůči bezbranným. Zlato temní mysl, to král dobře věděl od svých alchymistů, než je nechal zatlouci zaživa do sudů s dehtem. Dodnes nikdo neví, proč vlastně…

	Na malou výsku se vyřítila rojnice jezdců, kteří postupně nahnali všechny vystrašené zemědělce do houfu na rynku. Král zvedl ruku a hrubá pronášel slova: „Tento lid budiž ztrestán hrdelně pro výstrahu všem, kteří nedokáží pochopit, jak moc velký cítím hněv při pohledu na neposlušné poddané!“ Hrdlořezové učinili odporné řemeslo, zapálili chýše a zcela bezdůvodně ublížili i zvířatům chovným, ač zlato vyplatilo jen bolest lidskou. Král po takovém činu cítil se blaženě a dokonce i promluvil k strážným tónem chvalitebným. Zjistil, že má-li dobře vládnout, musí se i častěji dobře cítit. Pokračoval v trestných výpravách vlastním krajem a po nocích se s krutým oddílem svým užíral vínem. Do tří let vymýtil půlku kraje, druhá stihla uprchnout, z království zůstaly kamenné trosky bez jediného živého posluhy. Naneštěstí královi zásob vína ubývalo, i zaplakal jednou ten v opilé melancholii, proč nechal umučit v lisu na hrozny mistra vinaře, mohlo více sudů zůstat. Začal mít vztek sám na sebe, když nebylo jiných obětí po ruce. Naříkal a mlátil do stolu železnou rukavicí, setřásl včetně džbánů a talířů i hořící svícny, které zažehly požár ubrusů, koberců a záclon a všeho dřevěného ve stropě. Král nebyl ani tak zpitý jako hněvivý vůči sobě, že se ani nesnažil utíkat, jen se ďábelský zasmál a řval: „Toto je poslední soud Spytihněva prvního, proklínám vše lidské!“ 

Epilog

	Celý chatrný hrádek se zhroutil v černém dýmu, když trámy nosné přehořely. Zůstala jen děsivá kamenná mohyla, před kterou se dodnes zastavují pocestní a nevěřícně kroutí hlavou, když se jim do mysli vkrádá otázka: „Co může býti příčinou tak nelidského hněvu?“


Ane-arch /prosinec 2010/