O Krkavčí princezně a octovém otrapovi

anebo pohádka ze Starého hradu o bezbřehé hrubosti plemena mužského a celkové beznaději života v nezdařeném svazku požehnaném


	Žil kdys hněvivý král na Starém hradě, který zlostnou svou povahou vlastní královskou choť utýral dříve, než-li mu stačila porodit touženého synka. Půvabná kdysi královna zplodila jedinou dceru, než-li jí nesnesitelné soužití s vladařem bez špetky citu lidského vetklo šedi do obličeje. Zlé nemoci z duše nešťastné pramenící dlouho nečekaly a princezna v živelném věku skotačivého dítěte matku ztratila. Starý král, aniž by slzy soucitné uronil, spíše propadl bezmocné zuřivosti a jediné dítě, které dle dávného obyčeje pro ženskost ani za člověka nepokládal, z dohledu odsunul svěřením do péče vetchým komořím a vysloužilým dvorním bábám. Vládce upřel krutý zrak na povinnosti zemské správní a než vyměnil malé číše vína za korbely a později ještě korbely za sudy, měl v hlavě ještě poslední zbytky soudnosti.

	Dcera rostla jako divé proutí u řeky v ústraní kamenných kobek a šerých zákoutích rozlehlého hradu a v ladné tichosti nikomu nepřekážela. Bloudila nocí po temných chodbách jako hradní přízrak, prohlížela klíčové díry a naslouchala hlasům ve stínu skryta. Ale spíše než nastrojené a nudné panstvo mluvy vytříbené a pohybů chatrných lákaly jí sklepní síně pro služebnictvo plné života přirozeného, řinčení hrnců a divokého řevu hádek ohnivých. Občas zvábil ji ruch vzdálenějších chatrčí v podhradí a smrad hradní konírny, kde koně ržáli a podkoní se hádali se žáky klášterními, kdož mizernější život vede. I pozorovala, jak se chovají prostí mužové k bližním svým, neboť sama krom nepozornosti či rány výchovné nepocítila ničeho hřejivějšího. Nejiné osudy čekají chátru sloužící, tíseň a beznaděj v bídě nevolnické nepřeje lidské lásce. Tu vyhladovělé děti jako vlčata vyvrhnutá ve slámě vyjí, zbědovaná matka ubohé těsto popelem nastavené u pece hněte, vzteklý chatrče pán pěstí do stolu bouchá, aby pořádek nastolil. Bědný pohled oknem do jiné chatrče, hle, v posteli chlap v botách špinavých chrní, žena na vlněné hroudě pod ním a pět dětí jako klubo myší na hromadě vedle. A nejinak u hrnčíře, který vzteky džbány rozbíjí, nejinak u kováře, který řetězem prudce točí. Starý koželuh navíce si upletl kožený karabáč, aby špinavé děti popoháněl s vědry plnými jedovatých mořidel. Pekař bije ženu pekařskou lopatou a děti za trest u rozpálené výhně přivazuje. Švec vychovává děti tvrdým podpadkem škorně a ženu omláceným dřevákem. Snad jen starý ras nikomu neubližuje, neboť osaměle na trakaři odváží zdechliny psů a podupaná kuřata a o nic živého se nezajímá. I nezbylo postupně mladému děvčeti než propadat mdlobám těla a duševní zášti vůči upoceným chlapům zároveň.

	Ve věku dvanácti let, kdy už vlastní rozum rodící se v hlavě dospívající velké vzdory probouzí a sešlí vychovatelé ztrácí moci nad bystrým úsudkem královské dcery, upnula se tato na starou apatykářku tajemnou. Shrbená baba v roztrhaném rubáši podepřená křivým klackem chodívala vždy nocí do temného lesa sbírat plesnivé houby a světélkující dřeviny, které pak v hrnci vyvářela. Na cimbuří vždy za jasného měsíce slídila a loupala mech obrůstající staleté hradní kameny, který do varu přidávala. Zemitý puch neunikl zvědavému nosu noční princezny, která již dříve babu z povzdálí s jistým obdivem pozorovala. Teprve nyní ale sebrala kuráž podivnou osobu oslovit a tato ji celkem vřele přijala. Věčně zahalená stařena s šerednou tváří a slepnoucím leskem očí odhalila princezně velké srdce a moudrost letitou. I začala baba, která si mezi prostými lidmi vysloužila velkého posměchu, ale zároveň čarodějné nedotknutelnosti, mladé děvče zvát do chalupy a vyučovat bylinářství. Jasnozřivá dívka okamžitě propadla vášni vědění a nalezla smysluplné učení. Nikdo zvlášť nezkoumal, že jediný královský potomek celé dny tráví krájením kořenů a sběrem lučního neřádu, všichni se báli jakkoliv popouzet čím dál tím více vznětlivějšího a nevyzpytatelnějšího krále. Ale krátké bylo období radosti v životě mladé učnice, neboť staré babici na sklonku žití nezvratně přes všechny odvary i výluhy vyhasínal zrak úplně. Ač snažila se z posledních sil v tuše brzkého konce dnů předat následovnici co nejvíce, příliš rychle pozbyla rozumu a vědomostí a zříceninu lidského těla co nevidět opustil i duch, který dával jiskru srdci. Jelikož staré babě ničemný lid v pověrčivé hlouposti odepřel i obyčejné důstojné pochování, musel ji starý ras potupně zahrnout do díry mezi odumřelá telata a potrhané kozy. Princezna dlouze plakala a bezesně posedávala na cimbuří, než se moudře zavčasu rozhodla všechny knihy a svitky z chatrče odnést do hradu, a tak je ochránit před loučemi lůzy nenechavé. Na důkaz smutku věčného odívala se více princezna jen v černé zatuchlé pláště a děravé kutny po zemřelých kapucínech, ustřihla si zlatavé vlasy v délce neslušně krátké pod bradou a pečlivě je natírala černou smolou. Když jen výjimečně vyšla na světlo denní, lidé v hrůze a malosti utíkali a pro moudrou mladou dámu ustavilo se mezi zlými jazyky posměšného jména Krkavčí princezny.

	Teprve když král znetvořený letitým pijanstvím čím dál hlouběji sahal do truhlice a z jeho dříve věrných dvorních patolízalů stali se vlci čekající na příležitost urvat poslední zbytky drolícího se bohatství hradu, vzpomněl ten, že nějakou dceru má. I nechal ji přivést do trůnního sálu, a když spatřil černé ošuntělé strašidlo, začal vzteky řvát: „Co je to za proklatou a šerednou venkovanku? Tohle, že je královská dcera, která se bude vdávat?“ A skutečně, král, který stále oplýval utlačitelskou mocí v touze zajistit si dostatek vína na pozdní stáří rozhodl dceru pečlivě střežit pod zámkem a provdat ji za nějakého bohatého ženicha, kterému by svěřil uvadající zem a královské dluhy z karet. Na den patnáctých narozenin dcery roztroubil do světa zvěst o velkolepých námluvách na Starém hradě. Nechal rozvozit prastaré obrazy s portrétem mladé tváře princezniny matky do všech směrů světa v doufání, že nikdo nepozná rozdíl, neboť na nové malby skutečné nevěsty již nezbylo zlaťáků. I nemalý rozruch nastal v sousedních krajích, stará královna byla kdysi obdařena mimořádnou krásou jemných rysů tváře, mrtvolně bělé pleti, laskavých zelenavých očích a hustých vlasů jako koňských žíní dlouhých až na zem. I sjeli se co nevidět princové, bohatýři, zámožní holobrádci a kdejací přešlechtění ničemové v barevných úborech, aby předvedli své rodové bohatství, tedy mužnost a právo na ovládání druhých. Král se na velké zásnubní hostině bezectně opil a padl mezi prvními pod stůl, ubohé hradní ozdoby popadaly, stejně tak krmě byly chudé a sluhové špinaví a urousaní, ale nápadníci netratili na dychtivosti spatřit krásnou princeznu. 	V čase největší bujarosti tato předstoupila do sálu, který ztichl. Přestože navlečená v dávných šatech matky té jakoby z oka vypadla, jen pro rozdíl nešlechtické krátkosti vlasů vzbudila velké znechucení. I měly kdy doby dávné podivné způsoby v srovnávání krásy, ale spatřit kdy krátce ostříhanou hradní paní, toť věru odpornost. Jen čarodějnice na hranicích nebo poběhlice a ztrestané nevěstky nosily na hlavě střižený vlas. Rozběsnění mládenci rozmlátili stoly, zbili služebnictvo a s hrozbami o velké pomstě opustili Starý hrad, tak moc byli zahanbeni.

	Ještě dlouze se světem povídalo o veliké hanbě a zoufalý král, kterému již zhola na ničem nezáleželo, rozhodl se alespoň před smrtí dceru ztrestat tak, že ji provdá za největšího ničemu, otrapu a nejnepotřebnějšího darebáka, kterého nalezne jeho družina lovecká v okolí. I vyjeli okamžitě zbrojenci ve velkém houfu a na velkých křižovatkách cest se rozdělovali. A hned za pár dní první lovec v úmorném poledním žáru slunce letního setkává podivného mládence, který vyběhl z pole, překračujíc napříč cestu, a zase mizí v houští na druhé straně. Zařve první lovec: „Kam se ženeš a proč nejdeš cestou?“ Mladík v rozedrané tunice s náramenní kápí a ve vysokých botách se zastaví a celkem klidně odpoví: „Jdu umrznout do lesa, kdepak život, nic pro povahu přemýšlivou!“ Lovec se zaraduje, že našel konečně nějakého blázna a ihned nabízí: „Což takhle se oženit na Starém hradě a vládnout zemi? Stejně je léto, do prvních mrazů času dosti…“ Mladík zvážní a znejistí: „Svatá Anna, chladná z rána, jak se říká o letních mrazech nečekaných… Ale hrad by nebyl marný, možná by bylo pro co žít.“ Mladík utíká za lovcem směrem na hrad… Druhý lovec nejede na koni, nýbrž brázdí téměř stojatou řeku na voru. Odstrkuje se bidlem a rozhlíží se, když projíždí rybářskou vesnicí. U břehu sedí polonahý mládenec a hlídá políčené proutky. Jeden zabere, ale on v lenivé dřímotě jen bezmocně kouká, jak se proutek viklá a hrozí, že se utrhne od země a odpluje. Lovec zařve: „Proč to nevezmeš!?“ Mladý rybář jen mávne rukou a řekne, že má prutů dost a ryby stejně nejí a na to si ukousne velkého bochníku chleba. Lovec se zasměje: „A proč je tedy chytáš?“ Rybář se poškrábe na hlavě v rozpakách odpoví: „Jen z dlouhé chvíle, a aby nikdo neřekl, že zahálím!“ Lovec se raduje: „A což takhle vládnout zemi? Stačí jen sedět na trůnu a být považován za nejdůležitější osobu země.“ Mladý rybář skočí do vody a plave za vorem… Třetí lovec kráčí pěšky po horách, šplhá po strmých útesech, sbíhá do dolin a zase dupe do kopců. Na horské pastvině setká pastevce zabaleného v ovčí vlně, hraje na píšťalu, ale ovce žádné nevidno, ani neslyšno zvonků. Naopak všude kolem tlí poházené mnohdy celé mršiny a válí se okousané kosti. Zeptá se zvědavý lovec: „Kde máš zbytek stáda?“ Pastavec sklesle odvětí: „Všechny jsem sežral a teď čekám, až zemřu hlady. Před týdnem jsem měl poslední jehně, ale jak se tak páslo, dostal jsem zase strašnou chuť na čerstvou pečeni a musel ho zaříznout.“ Lovec nevěřícně: „To je tedy hospodaření, to bys mohl klidně vládnout zemi, což?“ Pastevec sebevědomě přikývne a vyrazí s lovcem do údolí… Čtvrtý lovec bloudí úrodným krajem a když se ztratí v hustém jablečném sadu, zaslechne nelidské skučení. Jde po dávivém hlase a spatří obřího tlouštíka pod jabloní se slaměným kloboukem na hlavě. „Co tady řveš,“ ptá se králův vyslanec. Tlusťoch není schopen lidského slova, mezi roztaženýma nohama se mu válí nakousaný věnec z jitrnic a vypitý džbán smrdící octem. Lovec se dovtípí a rovnou se zeptá, zda by tlusťoch nechtěl vladařit. Tento mává vztekle rukou na znamení, že cokoliv, jen když přestanou ty strašné křeče. Tlusťocha záhy místní sedláci slavnostně naloží na povoz a milerádi jej vyšlou vyžírat cizí spíže… Další lovci též měli štěstí a za dva týdny se všichni sešli na nádvoří hradu a do řady narovnali nápadníky. Posbírali opravdu výkvět veškerého otrapstva, ničemné pobudy od pohledu, lenochy, pijany, plešaté trpaslíky, netvory tělem i duchem, vousaté poustevníky, chlapa, který se v životě nemyl, pomatené mnichy, pásáky všeho možného, nezručné tovaryše, divného rybáře, omrzlého mládence, pár žebráků a jednoho zvlášť vypaseného tlouštíka.

	Král se zlomyslně zaradoval, když si tak na nádvoří prohlédl tu nápadnickou chásku, a lstivý jim zadal úkol, aby každý předvedl, jak by dobře vládnul. I začali se ti otrapové předhánět slovy, jak nejlépe by jeden s druhým zatočil, jak by pastevec rozšířil obrovský chov a vlnu prodával, rybář by vykopal rybník a začal ryby křížit s raky, pomatec by nechtěl více umrzat v lese, ale žil by v teple u hradního krbu a psal nějaké listiny o dědcích, nemytý chlap odpřísáhl denní lázně, pokud by směl vládnout, mniši by vedli lid k zbožnosti a skrze desátky naplnili truhlice, žebráci by zase znali úsporné obchody a vaření z pomyjí, a tak dále tam všichni řvali, strkali se, div neporvali, kterak náhle a horlivě slibovali nápravy zásadní… Najednou se ze sklepní kuchyně ozývá ženský jekot a známé chroptění. Vyběhla děvečka: „Co je to za člověka, celou vepřovou kýtu sežral a vypil všechen ocet?“ Král seběhne dolů a hle, tlouštík se válí v křečích a běduje bolestí. Král našel vítěze ďábelského klání a rozkázal ostatní otrapy vypráskat okamžitě bičem do hradního příkopu. Král povídá tlustému: „Dám ti dceru a královskou korunu, souhlasíš?“ Octový otrapa jen máchá rukou, že cokoliv, jen když přejdou ty hrozné křeče.

	Co nevidět vystrojila se skromná veselka, kdy zlomyslný král konečně vyvedl dceru z žaláře k budoucímu manželovi, který zrovna s pořádným husím stehnem v hubě zápasil. Princezna se zalekla, ale ve vší zlomené pokoře přistoupila k obřadu a cosi zlostného v očích propočítávala. Král sám oddal v chmurné ceremonii platný svazek manželský, lidé posmutněli a mnohé služebnictvo s pytli ještě té noci uprchlo. A ti co zůstali, žrali a chlastali věru do soumraku. Nová královna pravila svému novému vládci o svatební noci v komnatě: „Což hlt dobrého octa na trávení?“ Vypasený hrubián jen kývl. Krkavčí víla se odebrala do své alchymické kobky a přinesla křivuli plnou žlutavého kyselého moku, kterou tlouštík ihned obrátil dnem vzhůru. Chvíli se škubal s pěnou u huby, než konečně vydechl naposledy a roztekl se v bezvládnou hroudu sádla. I vrátila se přemýšlet do kobky královna, jak naložit s životem nadcházejícím. Hleděla dlouze a mdle do prázdna…

Epilog

	Král dlouho nepřekážel a darebný lid mohl být vděčen všem ďasům, že mu v čele nakonec setrvala moudrá a ušlechtilá dáma s korunou, která urovnala staré křivdy a neplechu veškerou zemskou. Jen za žádného otrapu se nikdy více neprovdala a žádné potomky nepřivedla do tísnivého světa, zůstala navždy sama v legendách…


Věnováno všem trýzněným ženám, které neměly štěstí na příkladné muže.

Ane-arch /srpen 2011/