O zapomenutém duchovi Jizerských hor a hladovém tulákovi

anebo vzteklá pohádka o nevraživosti horalů vůči nevychovaným turistům


	Když se v Jizerských horách schyluje k letní bouřce, z rozpálené půdy jehličnaté stoupá parná vůně zelenavá. A starý tulák, šlachovitý mužík pustého plnovousu a dlouhých mastných vlasů v prašivé čelence, praští krosnou o pařez u tenké strouhy vodní. Čas odpočinout v odlehlých končinách vyvýšených a posilnit tělo vyzáblé, říká si, a vytahuje věrný otlučený kotlík. Nechť zákaz pálit ohně mají vypasení turisté, kteří trousí obaly od tatranek a zmačkané plastové lahve, nikoliv ošlehaní horalové, kteří výheň řádně udusají a drnem přikryjí a jejich salámové slupky utroušené mravenci sežerou. V kotlíku zavěšeném na trojnožce z klacků vře rýže rezavým bajonetem míchaná. Tulák otevře konzervu vepřového masa ve vlastní šťávě a nosem plným chlupů nasaje tu božskou vůni mletých prasat, pak mastný válec sádla a masa vypleskne do kotlíku a promísí. Když špičkou bajonetu ochutná, zařve chutí: „pro tohle bych zemřel!“ Nebeskou klenbou jako bičem švihne hrozivý záblesk, vítr se opře do praskajících smrků a temnota zahaluje kraj za běsného dunění hromů. Starý tulák přiklekne k ohni a vlastním tělem chrání plameny před vichřicí, přičemž míchá a netrpělivě užírá nedovařeninu. „Jen duj větře a zažeň myslivce a podobné otrapy do chalup,“ pochvaluje si tulák bouři a dodá: „ale déšť spěchat nemusí!“. Dřevo v silném průvanu rychle vyhořívá a je třeba přikládat jako v pekle. Když vichr trochu povolí v náporu, tulák rychle vyskočí a sbírá klacky jako o život, kupí je vedle ohniště. Zatímco ale mužík bojuje s obrovskou větví zapletenou v chrastí a šlahounech divých keřů, vichr prudce zesílí. Plechové zazvonění, vousáč se s hrůzou otočí a zřícená trojnožka leží na převrhlém kotlíku v ohništi. Škvařené sádlo prská v plamenech a mokrá rýže beznadějně syčí v popelu. Muž se chytne za zpustlé pačesy a zařve: „U všech lesních ďasů, můj kotlík!“ Vzteklá ozvěna se nese až do Polska, blesky  křižují obzor a běsný divý muž kulí oči spravedlivým hněvem a zůstává zděšením strnutě stát. Nepohne s ním ani ohlušující zahřmění, jeho vousy se ježí zuřivostí a jeho zkřivená tvář připomíná samotného rohatce. Veškerou naději na vyjídání zbytků z ohně zmaří prudký liják, který z rýže udělá popelavou břečku. „Ach, zmare…,“ náhle smutní a chladne ten v horlivosti. Vykopne kotlík z ohniště, z krosny vytáhne starou vojenskou celtu a celý se v sedě zabalí na pařezu. Krosna mezi nohama poslouží jako polštář a chlap usne v hospodském sedolehu. Kručení v pupku zpívá deštivou nocí chmurnou baladu o hladovém opuštěném tulákovi.

	Už kolem páté hodiny ranní ožívá les. Opeřenci se hašteří na špicích smrků, datlové klofají do kůry, veverky poskakují ve větvích a brouci čenichají zemí. Jeden masitý a krovkatý šimravě leze tulákovi do ucha a ten se probudí. V uších má tak hustou změť chlupů tvrdých jako drátů, že by se tam neprostříhal ani škvor. Tulák se ani nepoškrábe, ostatně s přírodou dávno srostl, neboť na patách mu roste lišejník a v plesnivých vousech mu sídlí mšice. „Alespoň kotlík se v dešti umyl,“ toť jediná radostná myšlenka hladového rána. Tulák se posilní průzračnou vodou ze strouhy a řádně poklidí po svém působení. Nakupené klacky rozhází, popel zahrabe do hlíny rozryté, ani šlápotu boty čitelnou zde nenechá. Když se po pár krocích ještě ohlédne, zda třeba nezapomněl otvírák na konzervy na pařezu či zda není vidět popel, nezpozoruje nic, co by lesu na kráse přirozené bralo.

	A tak si zlehka šlape směrem z hor, aby mohl koupit nějaké zásoby na další potulku, a aby také vyházel odpadky z krosny, neboť kudy chodí, tudy sbírá veškerý neřád lesu neslušící. Těžko kdy někdo ocení jeho práci dobrovolnou, ani se s ní nechlubí, beztak se jej lidé štítí pro jeho zpustlost, natož aby hovory zapřádali. Slunce pálí a vysušuje jehličí, z kopců se zvedá pára, krásný to pohled z návrší, očistný dojem budí. Tulák si náhle opodál všimne podivného rozštěpeného dubu. Jistě bleskem rozlomený, ještě se z něj kouří, ale jaksi modravě! „U všech jizerských ďasů, co to!“ Přispěchá to prozkoumat a skutečně, obrovský stoletý dub zde zřícen a rozštěpen leží a ze zlomové rány se kouří. Zblízka ovšem dým není vůbec modrý, nýbrž obyčejný šedivý. „Snad už blouzním hlady?“ Tulák již nevěří vlastnímu zraku. Ale ze stromu se ozve přízračný rozpustilý smích. Tulák úlekem padne na zadek, neboť modrý dým vyšlehne z praskliny a zhmotní se v průhlednou postavu, jíž viditelného obrysu dodává zejména namodralý éterický plášť. „Fuj, to jsou zase vidiny,“ říká si starý poustevník odkojený rumem a nádražním pivem, který již viděl v záchvěvech pijanského šílenství ledacos. Ale včera nepil. Přízrak klidným hlasem povídá: „Buď pozdravem člověče, tvé čisté smysly tě neklamou. Jsem ochránce zdejších hor. Bát se nemusíš!“ Tulák stále nevěřícně kroutí hlavou, plácá se po tvářích, jestli nespí. Nakonec nezbývá než přízračné postavě odpovědět: „Já jsem starý vandrák, lahvemi kořalky si dláždím cestu do pekla, nadešel již čas?“ Průhledná bytost chlácholivě: „i kdepak, jsi můj oblíbenec, sbíráš tu odpadky a nechlubíš se tím jako mládežnická verbež s šátky na krku, která tu obvykle stejně napáchá více škody než užitku!“ A přízrak pokračuje: „Ve mě už nikdo nevěří, ztrácím se z lidských pamětí a slábne tak má moc. Už ani nemohu vyhnat darebáky, kteří tu stanují, rejdí hlučnými povozy a ruší mou zvěř. Seslal jsem na ně bouři a liják, ale dnes mají nepromokavé hadry, pevné stany a tekuté jedy proti komárům, kterými bych je vypudil. V bouřce jsem jen rozlomil tento nevinný strom a porazil ti kotlík do ohně, to jsem tomu dal…“ Tulákovi zableskne v hlavě vzpomínka: „Že by na starých pověstech o jizerském duchovi opravdu něco bylo?“ Přízrak: „To si piš! Ještě před sto lety stačilo prásknout bleskem do země a babky s roštím skákaly do močálů! Stačilo zahřmět a dřevorubci i s kobylami prchali tamtéž! Ale dnes? Dnes ani nemohu strašit, lidé se válí v lese za rámusu zběsilé hudby nebo čučí do skřínky s hýbajícími se obrázky. A chlastají u toho barevné tekutiny a jsou tak otupělí, že nevidí moc čisté přírody a přehlížejí i iluze čarovné. Pak se tu kupí jedovaté smetí a jeden dobrý tulák je na celé hory krátký. Ale mohl bys mi pomoci, znásobit mou sílu, co ty na to? Škodný nebudeš, na kotlík pamatuji!“ Tulák ihned ožije, neboť by pro konzervu vepřového zemřel, a souhlasí předem se vším. Přízrak začne spřádat divoký plán, kterak vyhnat jistou darebnou rodinu tábořící.

	Na zastrčeném palouku, kam nevede žádná silnice, ani vyježděná cesta lesní správy, stojí velký hranatý automobil s drápatými koly. Za stěrači jsou zbytky ulámaných větví a podél jízdní stopy kol čistá spoušť. Před rozbaleným stanem se na dece sluní mladá půvabná žena pěstěné tváře a čte nemravné ženské časopisy, které diktují, co se letošní léto má nosit za hadry. Podupavá si do rytmu uřvané hudby, která se line z rádia. Ze stanu vylézá naprosto šeredný a mnohem starší chlap s chlupatými zády a vyžranou vanou břišní. Chlubí se, že právě seřval neschopné podřízence ve firmě a začne se oplzle tulit k ženě. Žena mu nevěnuje valnou pozornost, spíše mu občas mlčky z časopisu ukáže drahé šperky, které by chtěla. Chlap chroptí a odvaluje se na bok. Z mlází vyleze otylé hnusné dítě s nateklou hlavou a nadává, že už chce domů, že má vybitou baterii v přenosném počítači, a že v lese tak není již žádná zábava, a že má žízeň a hlad. Žena vyloví macatému synáčkovi z přenosné lednice vychlazenou zaoceánskou limonádu pochybné barvy a výživnou majonézovou bagetu. Chlap ještě výchovně rozkáže: „Běž si pustit do auta film!“ Malý vypasenec se uvelebí v kožených sedadlech a namačká si v tom elektronickém neřádu novou zábavu. Z auta se ozývají titěrné hlasy animovaných postav a obludné říhání. Chlap se spokojeně natáhne vedle ženy: „jo, to je pohoda si takhle vyjet do přírody, hlavně žádný stres…“ Náhle se z lesa ozývá dusot, oba zbystří. Ženská začne hrůzou ječet, zpoza stromů vyběhne dvoumetrový myslivec s kozlí hlavou místo lidské, oděn v modravé uniformě z jiného století. V ruce třímá obrovský sukovitý kyj. Řve jako rozdrážděný tygr a řítí se rovnou k nim! Než se ženská naděje, rozervaný stan létá vzduchem a později i oba manželé, když chodící kozel vytrhne z pod rozvalených těl deku. Za nelidského, či nezvířecího, bečení a chroptění deka mizí v pupku lesního netvora. Když ten zahřmí démonským hlasem: „a teď sežeru vás,“ chlap vyběhne k autu natolik závratnou rychlostí, že jeho mladá žena za ruku tažená doslova vlaje v závěsu. Černý naftový dým z výfuku vyprskne, bláto z hrabajících  kol vyletí a auto s pražskou poznávací značkou mizí v zeleni…

	Na liduprázdném palouku se kozlí myslivec skloní k zemi a zahalí jej modravý opar. Z něj vystoupí starý dobrý tulák a vzlétne přízrak. Oba se začnou smíchy řezat, že ozvěna po kopcích doskáče až do Němec. Oba se shodnou: „To jsme jim dali!“ Tulák se pustí do  úklidu té spouště. Přízrak vypráví různé ďábelské historky ze starých dob a vousáč pěchuje odpadky a zbytky stanu do krosny a igelitových tašek. Když je dílo hotové, přichází čas se rozloučit. Přízrak ještě jednou poděkuje a říká: „Sejdi do Bílého Potoka na nádraží, tam dostaneš zaslouženou odměnu!“ 

	A tak po několika hodinách dorazí unavený a špinavý tulák na nádraží. Do odpadkových košů nacpe veškerý nepořádek co sesbíral cestou a přehlíží opovržlivé škleby měšťanů. Vejde do nádražní putyky a sedne si ke stolu. Hospodám se v parném létu daří, výčep se nezastaví, půllitry cinkají, chlapi se chechtají. Přestože si tulák ještě neporučil, přichází k němu upocený hostinský v podivné modré vestě s tácem pěti piv a lahví rumu, které vyskládá do řady jako cínové vojáky. Šibalsky se usměje a velmi hlasitě, aby všichni slyšeli, říká: „To je na účet podniku, slušní lidé jsou u nás vždy vítáni!“ Ihned za hostinským dorazí opilý kuchař v zanedbaných špinavých hadrech, které ještě na jaře byly bílé, a praští na stůl plným hrncem prasečího guláše. Místo lžíce nabídne vařečku a místo krajíců chleba položí celé bochníky. Tulák se konečně nasytí. A když se hostinský zeptá: „Ještě pár pětipiv?,“ tulák kývne… A pozve i ostatní mlsné dědky místí ke stolu a všichni si společně máchají plnovousy v guláši. Vařečka koluje a popadané bochníky létají po podlaze, když piva bouchají do vratkého stolu.

	Do nádražní hospody po čase vstoupí jakási ženská a ptá se lidí: „Proč to nejede?“ Jeden umorousaný dědek s pivem v ruce odpoví: „V Hejnicích to na přejezdu smetlo nějaké Pražáky. Kam ty lidi pořád spěchají…?“  


Ane-arch /červenec 2010/