Sekyra

anebo příběh skromného muže, který šťastně v pokoře žil


	V skromné lesní chatrči postavené z neotesaných kmenů a roští namísto střechy prkenné spokojeně léta žije mladý muž. Má vše k spokojenosti života. Má lněné kalhoty četně záplatované, režnou tuniku, natrženou náramenní kápi. Na nohách léta neprané onuce a staré škorně z hověziny. V chatrči má pytel se zrním, rezavý kotlík a brloh z hromady ovčích kůží, ve kterém spává jako jezevec v noře. Ale jeho srdci nejbližším nástrojem je mohutná sekera, která mu živobytí obstarává. Chlapík je svobodným dřevorubcem ve vyloučeném, hustě zlesněném kraji, na který si nikdo nárok nedělá. Nikdo neví, jak se vlastně jmenuje a odkud přivandroval. Vesničané, kteří jednou za čas přijedou s nákladním povozem vyhandlovat za hromadu štípaného dříví topného nějaké zásoby, neřeknou mu jinak než Sekyro! Často také chytračí a říkají skromnému muži: „Sekyro, nač živořit v takové chýši a sám? Ve vesnici bychom užili dobrého dřevorubce a tesaře! Pojeď s námi, budeš se mít lépe!“ Klidný Sekyra jen mávne rukou a neprvně vysvětlí, že právě zde má potřebný klid a všechny poklady lesa, tedy čistou vodu, nebeskou hudbu ptáků a tiché zástupy moudrých přátel dřevitých. Když se dotěrní zvědavci dále ptají: „A co když tě stihne nemoc zákeřná, co budeš dělat Sekyro? Poplazíš se dva dny k nejbližším domům pro pomoc?“ Dřevorubec se jen zasměje a poví, že pakliže člověk žije v smíru s čistým okolím a nelehá na hnoji jako vesničané nebo s krysami jako měšťané, a vůbec pokud nežere příliš krmě hnilobné, tehdy nemoci nehrozí. A stejně mu nedají pokoj vyzvědači, neboť je-li člověk trochu odlišný od ostatních, stává se terčem pro šípy pomluv a zlých povídaček. O to více, je-li někdo spokojený a šťastný. V lidech je cosi shnilého, když vidí radostného, propadají v závistivý vztek a nepřejícnost. Naopak když setkají ubožáka, i ruku pomocnou mu dají, stejně vnitřně se vší zlostí zaradují se nad nezdarem jeho. Možná proto Sekyra kdysi odešel od lidí, to ale nikdo neví jistě.

	Jednoho z mnoha poklidných dní v lesním chrámu Sekyra přemýšlí, že má již obzvláště velkou zásobu dříví připravenou k odvozu druhými, stejně tak pro sebe na tuhou zimu. A tak si sedne na špalek a zasní se. Člověk věnující se poctivě jednomu řemeslu brzy dosahuje závratných výkonů. Vzpomíná na čas příchodu, kdy nemotorně oháněl se sekerou a nezrovna statný strom ohlodával třeba půl dne. Dnes porazí dva duby jako věže starého království vysoké a ještě do západu slunce mnohé větve oseká. A není to vyloženě hrubou silou, je to citem v každé ráně přesné. Sekera se zakusuje do dřeviny v pevném, ale zároveň uvolněném sevření. Tvrdý náraz železa pak utlumí právě hadrovitá volnost svalů v pažích a otřes nejde do kostry a šlachovitých úponů, z čehož pak bolesti vyvstávají. Sám statný Sekyra vedle prvního stromu poraženého kdysi dva dny polehával a nezvedl po ten čas unavené ruce nad hlavu. Ale tělo živé zázračný je nástroj myšlenek, vlastně vše živé, co dokáže se přizpůsobit okolí. I mladý strom, pokud mu ti větší stíní, vytahuje se spíše do výšky než do šířky. Kdo mu to ale poradí? Lidé ve vší namyšlenosti utvrzují se jen ve vlastní jedinečnosti, odepírají vědomí tvorům zvířecím a mnohdy pohrdají něčím tak zdánlivě obyčejným jako strom či podupaná bylina. Nikdo neslyší stromy dýchat jako bytosti živé, člověk si raději představí rožněné sele nad pořádnými špalky hořícími. Stejně tak les je opomíjen, přestože v lidech budí skrytou hrůzu, jsou-li v něm osamocení. Cítí se být malými, když stoleté koruny prastromů nepropustí pro zbloudilce dolů jediného paprsku světla. Les jako celé společenství těchto zvláštních tvorů má vlastní nemluvnou řeč a charakter. Kdo prošel některé lesy a naslouchal zvukům a dojmům v srdci, zjistil, jak moc podobné jsou lidským spolkům. Někdy člověk kráčí chudým městem a aniž by setkával bujaré lidi, cítí pokoj a klid v myslích smířených a rozmanitých. Naopak když kráčí nablýskanou dlažbou kolem katedrál a uskakuje panské jízdě, která žebráky kopími a zlým slovem rozhání, cítí vnitřní smrt a zmar. A nejinak působí lesy, do kterých hamižný člověk zasahuje, aniž by po drancovacím díle dbal o rozmanitou výsadbu nových stromů coby náhradě a projevu vděku krajině domovské. Lidé chamtivě vykácejí listnaté porosty a na mýtinu, pokud vůbec, vysadí třeba smrčí nepůvodní. Sice se kraj znovu rychle zazelená a některou zvěř znovu přitáhne, ale les je navždy narušený a zraněný. I přijdou brouci a žerou zesláblé nahnilé dřevo a lidé bědují, jaké nebývalé pohromy se dějí. I přijdou velké deště, ale smrkové kořeny vodu do země nepropouští a voda mete domy i lidi do stoky. A přijdou vichry a lámou tyto tenké stromky jako tyčky a nakonec je více škody nežli užitku. Ale není s lidmi řeč, vše jim říkal, možná proto Sekyra nakonec odešel, aby si žil po svém bez pocitu spoluviny.

	Pár dnů si tak vysedává Sekyra na špalku v očekávání kupců, kteří pravidelně jezdívají po dvou týdnech. Jezdívají z dálky jen proto, že skromný dřevorubec si za dvě fůry řekne jen laciný pytel obilného zrní, což se lakomým kupčíkům vyplatí. Přestože Sekyra tuší, že pak dříví prodávají po groši za nůši stařenám a hospodyním, netrápí se tím, více nepotřebuje. Čekající dřevorubec pospraví část chatrče zanedbané a z dlouhé chvíle si dokonce nohy umyje v lesní strouze. Sekeru nabrousil již o žulový bludný balvan šestkráte. Prochází se lesem, naprázdno máchá tím nejlepším nástrojem lidstva, aby z cviku nevyšel, požírá lesních malin a pozoruje zvěř. Kupci stále nikde a zrní dochází. Hladovění nehrozí statnému muži, který může snadno skolit sekerou veverku nebo kance, ale nač trápit zdravé divé zvěře, když lze přežít o lesních plodech a plackách z mouky? Občas navíc beztak najde polámaného koloucha v kapradí nebo potrhaného zmírajícího jelena ze souboje ostrých parohů, tehdy si dopřeje pečené zvěřiny. Ale vnitřní skromnost dobrého muže velí nechtít více a neubližovat živému zbytečně. Jednou kdysi povídal nějaký chytrák, a lidé opravdu jsou velmi chytří, zejména pokud druhým radí, proč si Sekyra neobdělá kus pole a nevypěstuje vlastní zásoby. Ten tehdy odvětil se vší prostou žertovností, že si nechce vysloužit jméno Oráč nebo Chodící Motyka. Především je ale hrdý na svou sekeru a práci s ní, neboť k porážce a spálení vybírá jen vichrem nalomené či bleskem přeražené stromy, nahnilé pahýly nebo slabší stromy napadené dusivým lišejem. Kdyby venkované nejezdili za Sekyrou, jistě by ve svém okolí o příslušný díl bezcitně mýtili staré porosty. S takovým pomyšlením by nebyl ušlechtilý muž šťastný, i kdyby ležel přežraný v žlutavém lánu obilí!

	I řekne si tedy Sekyra, že se po mnoha letech vydá na potulku, když není do čeho seknout. Ještě by tu vyseděl v špalku důlek a propadl trudomyslnosti z nečinnosti. Navíc měl noci včerejší podivný sen… Sbalí si jednu ovčí deku v bandalír, zamotá do ní pytlík se zrním a starý tupý tesák a železné křesadlo. Sekeru zavěsí po dřevorubecku za rameno a vyrazí rovnou za nosem. Do setmění si zlehka kráčí bez jediné zastávky a když už nevidí na krok, ulehne na věrnou smradlavou ovčí kůži a pod hlavu si narve čerstvý mech. A povzdechne si, když s pocitem úplné volnosti vidí problikávající hvězdy mezi větvemi stromů: „Jaká to volnost bez děravé střechy nad hlavou, která by akoráte mysl opravářskou rmoutila a nedopřála pokojného usínání!“ A opravdu velmi klidně a bohatě vyspí se dřevorubec. Ráno čile vyskočí a pln síly řítí se prastarým lesem dál. Celé tři dny se nezastaví, nemnoho jí, živ jen z vody pramenité. 

	Konečně čtvrtým dnem se rovinatý ráz lesa mění a kroky v prudkém stoupání do kopců končin dosud nepoznaných míří. Hustota stromů řídne a les mění se v pohřebiště dřevěné. Mezi posledními stromy živými trčí jako pařáty umrlců rozpadlé kmeny ztrouchnivělé. Jehličí smrků zdejších je hnilobně hnědé, sešlé stromy listnaté obrůstají zhoubnými houbami a chřadnou. Něco takového jakživ neviděl Sekyra, který kmeny blíže zkoumá a nevěřícně věčně třískami zaneřáděnou hlavou kroutí. I zamyslí se: „Jaké velké zlo musí být přítomno!“ Všechny rostliny světa, stejně jako zvěř nebo lidé, vše kroutí se ve své formě živé v místech prokletých. V krajině zůstávají jizvy stejně jako v paži rozetnuté, neboť zem samotná je vůle živá a povrchem pobíhající hovada veškerá jsou jako blechy nicotné. O co hůře člověk samotný, který se prohlásil panstvem světa, neboť ve vší chamtivosti přestal poslouchat hlas železného srdce země a svět začal v majetnické hranice krájet. Kdyby vši v hlavě či chlupaté hrudi Sekyrově množily se neúnosně jako člověk zemí a příliš mnoho krve sály, jistě by se v dehtové bažině vykoupal a očistil od nich. Což ale teprve taková nebeská koule zemská, plna lávy a taveného kovu, očistného učinit může?

	A zatají se dech Sekyrovi, když dojde po poledni na vyvýšenou lysou vrchovinu, na které jako pomník zašlých časů trosky starého opatství stojí. Zřícenina obrovských rozměrů dává nemocné krajině rázu dokonalé zkázy. Zhroucené sloupy, zborcená podlaží v hromady kamení. Nosné pusté zdi jako popraskané tesáky vyvrhnuté zdechliny ční. Odvalené balvany a rozsypaná suť dávají tušit, že dobrých pár staletí dešťů, mrazů a vichrů podivou stavbu pustoší. Když se dřevorubec prochází tím velkolepým kamenným rumištěm, propadá podivné tísni, ale zároveň mrazení velkoleposti v zádech z tajemného místa opuštěného cítí. Torza kamenných ďáblů a podivuhodných soch či tesaných výjevů ve zdech budí strach. Kdo ví, jaké myšlenky či učení představují, co se zde kdy mohlo dít. Vprostřed nádvoří stojí ruina čtvercové věže kdysi vysoké jako pýcha stavitelů zřejmě. Nestydatě míří k nebeské klenbě a vyvyšuje se nad stržená zdiva okolní, nad celý kraj a lesy přilehlé. Možná měla zdobenou střechu a z nejvyšší komnaty shlížel na poddané ten nejdůležitější a nejtlustší opat. Dnes oděna v sazích dávného požáru a s bleskem rozeklanou stěnou straší jako náhrobek zapomenutý. Zvědavost láká Sekyru stále dál, až přijde k zavalenému z části portálu do podzemí, ze kterého dýchá chladná vlhká tma. Schodiště kamsi dolů je velmi strmé, snadno by mohl neopatrný člověk zlámat vaz. Zručný lesák si tedy v okolí naloupe suchou kůru z nemocných bříz, kterou dále trhá na dlouhé pruhy. Tyto křesadlem zažehne a s chabým světlem v rukách sestoupí tak hluboko, že s ohlédnutím obrys vchodu osvětleného ztrácí zřetel jasný. Projde úzkou štěrbinou, kterou kdysi dveře tarasily, železné pozůstatky kování tu dodnes ze zdi trčí. Za ní se zbloudilec na hlavní širokou chodbu se stropem klenutým napojí. Jakvidno sem přišel jedním z vedlejších schodišť, neboť chodba se složitě člení a jistě do společného podzemí vedou mnohé další vstupy. I prochází s dechem zatajeným Sekyra jednotlivé kobky, čas krom kamene nebo drolícího se železa více nezanechal. Když ale pod pevnými botami praská a křupe cosi nevábného, něco přece ještě zbylo, kosti lidské. V nejedné z mnoha kobek jsou na zdi vyryté zoufalé dávné výkřiky vězněných. Na konci chodby za strženou dělící mříží trosky mučících strojů Sekyru v hrůze zastaví jen pohledem. Rezavé kladky a skoby na vyvýšeném stropě budí představy nelidské. Hroudy zetlelých trámů a hřeby z rozpadlých mučících stolů a skřipců v koutech. Pálící železa a řetězy a uhlí všude rozsypané. Zeď nasáklá bolestí a řevem vyhnilou krví čpí. Lidské utrpení jakoby zanechalo nesmazatelný otisk duchovní v místech tísnivých, cosi zlého vkrádá se do mysli a prosí o vyslyšení. Až udělá se Sekyrovi mdlo a zapotácí se z myšlenek hrozných, jakoby slyšel kvílení smyslů zbavených lidí skrze bolest nesnesitelnou. Obrátí své kroky a bez ohlížení spěchá ven. Bez dalšího zájmu míjí hrobky a celé kostnice plné pomlácených lebek a rozlámaných kostí. S posledním dohořívajícím útržkem kůry vyleze po čtyřech jako bájný pes z podsvětí a padá do trávy v soumračném šeru. Jediné, co se dřevorubeckou myslí honí, je úděl nový. Často si v útrapách života říká, že neděje se náhodou nic v tomto světě. A nejinak stalo se, když slyšel volání černé věže a našel zástupy zoufalých. Bude třeba přivést slunce do podzemí a očistit místo, zhojit krajinu. Snad bude lidský život zbývající stačit…

Epilog

	Když po čase dorazili kupci k chýši Sekyrově a neshledali jeho osobně, nechali mu pytel zrní na zápraží a naložili si dřeva, kolik pobrali a kobyly uvezly. Brzy se znovu vrátili, ale žádá nová fůra připravená a staré zrní od lesních myší rozežrané a Sekyra stále nikde. I zuřili lakomci a plni hněvu rozkopali ubohou chýši, neboť darmou cestu vážili. Posbírali zbytky polen a více se nevrátili.

	Pokud se Sekyra nepíchl o kost a nepošel na otravu krve nebo jej kamení nezavalilo, možná dodnes vynáší ostatky na povrch, rozebírá kámen po kameni věž a prokopává světelné tunely do podzemí. Možná si došel do města pro krumpáč a perlík, možná už ani nemohl spatřit živého člověka. Do staré chatrče se ale jistě nevrátil a lidstvo se dodnes nepoučilo.      


Ane-arch /únor 2011/