Z deníku prašivého kocoura a plesnivého dědka

anebo méně veselá kočičí pohádka vzdávající hold Josefu Kolářovi a jeho modrookým kamarádům


Mláďata

	Stará toulavá kočka sivá s natrženým uchem a hnisavým okem vycítila, že nadešel čas vrhnout koťata. Udělala si tedy hnízdo ve staré plechové rozvodně parovodu, kterou poblíž městské říčky obrůstají divoké keře a štíhlé náletové břízy. Místo vybrala příhodné, do vodního koryta stékají splašky z panelákového sídliště a nedaleké továrny, a tak puch, stejně jako nepořádný ráz okolí, spolehlivě odrazuje lidi a nebezpečná psiska, která bez vodítek zlé ty dvounožce doprovázejí. Stará kočka nikdy neměla štěstí na lidi, kdo mohl ji nakopl nebo surově tahal za ocas, a to zejména děti. Nejednou jí prohnal vzteklý pes. Někomu se třeba zdá veselé, když kočka utíká na strom, pod kterým se v loveckém amoku točí jinak hodný pejsek, který spává na gauči a vrtí ocasem. Ale kočce jde skutečně o život. Kočce jde také o život, když vyděšeně přebíhá silnici před řvoucím a oslnivě zářícím hlučným vozem, jehož řidič se mnohdy nesnaží brzdit, ale naopak nasměrovat drtivá kola na vylekané zvíře. Možná nejsou všichni lidé zlí, ani psi, ale tahle stará otrhaná kočka, která dávno vyčerpala pověstný počet náhradních životů, nikdy jiné nepoznala…

	Narodilo se pět zdravých koťat v různých barvách. Jedno mourovaté, druhé černé s bílými fleky, třetí rezavé, čtvrté bílé a páté snad ze všech barev dohromady... Kdepak jeden otec, jak to v říši kočkovitých šelem bývá… Jsou ještě slepá a mají jemnou srst. Mačkají se na sebe jako jedno sametové klubko ve vyleženém pelechu ze starých hadrů a papírů a mlaskají nad mlékem, které jim dává máma kočka. Koťata mají velké hlavy a výrazně velké uši. Když se pokoušejí o první kroky, padají a válí sudy. Chodí spíše jen po hmatu vousů po šeré parovodní boudě, ale začínají pomalu skrze probouzející se smysly poznávat i jiné záhady světa. Koťata spokojeně vrní, když po náročném průzkumu pohromadě usínají, v bezpečí a teple. Stará kočka ale musí občas vyrazit na lov, aby se sama nasytila, a musí ponechat koťata samotná. Když odchází, koťata se začnou třást a vystrašeně mňoukají a horlivě se tisknou k sobě jako jedno tělo. V okolí té splaškové říčky není nouze o ještěrky a žáby. Občas se na zemi plácá zraněný pták, občas šmejdí hraboš v travinách. Příroda už je taková, větší tvor požírá menší, aby přežil a dal život vlastním potomkům… 

	Se slunečnými dny příroda rozkvétá do pestrých barev i tvarů. Koťata po třech týdnech vyrostla jako z vody a odváží se v doprovodu kočičí mámy vylézat ven a skákat na bělé motýly. Okusují travnaté stvoly a v roztomile neohrabaných hrách se vzájemně perou a koušou. Jsou to koťata učenlivá a bystrá, ale stále plně odkázaná na lovecké zkušenosti a ochranu kočičí mámy, která vždy přinese teplý kus myšiny nebo alespoň omláceného slepýše. V nedalekých korunách stromů hnízdí straky, které do prvních teplejších dnů také přivedly mladé, a to z neméně divokých vajec! Zuřivým skřehotáním opeřenci okolí brání a na kočky doslova nalétávají, pokud tyto brousí příliš blízko stromů. V hnízdech piští hladové zobáky, a žížaly a brouci se nestačí zavrtávat pod zem, letí-li temný tichý stín nebeského lovce... Když se řítí střemhlaví letci na troufalá koťata, tato nestačí prchat do rezavé parovodní boudy a ani stará kočičí máma si s nimi nezadá. Možná chápe tu ochranitelskou horlivost mateřskou a klidí se s pochopením z cesty, ostatně příroda není jen bojištěm, nýbrž i místem vzájemného soužití… 

	Ve dnech deštivých ovšem méně veseleji bývá, a že zrovna přišel dlouhý nečas. Průtrže mračen, hrozivé bouřky a velmi chladná rána, kdy od hladové tlamy kočičí mastná pára stoupá. Všechen život zaleze do děr a krytých brlohů přečkávat nevlídnosti nebes. I straky se mlčky choulí v hnízdě a nevylétávají v náporech silného větru, který korunami stromů lomcuje jako vzteklý medvěd. Koťata kňourají strachy, když noční hrozivé dunění hromů doléhá do jinak tiché plechové boudy. Jen přítomnost kočičí mámy je konejšivá, jinak věru nic. Dešťové kapky zběsile bubnují do rezavé střechy, místy chladná voda zatéká dovnitř. Stará kočka podřimuje jen jedním okem, není klidná noc a koťatům kručí v břiše.

	Naopak jitro v úsvitu naděje se rodí. Z jasného obrysu hor povstává slunce a zahání vlhký chlad na ústup. Ptactvo štěbetá, veškerá havěť opět vylézá na povrch zemský čenichat potravu. Koťata ještě spí, a tak bystrá kočičí máma nemešká času a hbitě vyběhne na ranní lov. Schroupe pár krovkatých brouků na posilnění a vydává se dlouhým skokem přes smradlavou říčku lovit na druhý břeh. Tentokráte by měla přinést něco opravdu velkého, ať stojí daleká cesta za úsilí vynaložené. Rovnou k šedivé továrně běží, v tamních sklepích běhají obří potkani a myši vykrmené ze shnilých svačin dělníků. Zborcený val z betonových desek je odkazem dob, kdy se nešetřilo poctivým materiálem na obyčejný plot, je vstupní branou k velkým halám. Celkem ticho zde, dvounozí obři jsou podivná stvoření. Pět dnů běhají jako mravenci po asfaltovém a olejem nasáklém nádvoří, nakládají krabice, vykládají ještě větší, jezdí v obludných řvoucích povozech, vše se točí a smrdí naftou. A šestý den všichni zemřou, v křoví podřimují opilci s litrovými lahvemi rumu, mnozí stále ještě v montérkách s hrdým erbem továrny na prsou. Kočka proběhne kolem boudy, ve které spí netečný hlídač, a proskočí rozbitým přízemním sklem do temné skladištní haly, ve které se hojně rozléhá myší pískot. Není zde prvně, stačí počíhat na nejtlustší potvoru zpoza dřevěné nákladní palety. Mrňavé myši přebíhají prašnou podlahou, ještě není ten správný okamžik. Rozšířené zornice lovce se lesknou v šeru, jen žádný zbytečný a zbrklý šramot! Kočka náhle zpozoruje vhodnou kořist, v koutě se mátožně belhá potkan. Buď je přežraný, anebo lépe - zraněný, rozhodně se valí ztěžka… Než se naděje, má za krkem syčivé zuby a břicho mu drásají ostré tlapy v prudké mele divokého boje. Na zdravého by si jen tak netroufla, silný potkan dokáže nehezky pokousat a zranit mnohem větší kočku, natož zesláblou. Ale tento podlehl příliš snadno. Hladová šelma se párkrát zakousne do čerstvě uloveného masa, teprve pak mršinu začne vláčet. Je vskutku těžký, potkan podivný, a nejednou vypadne z tlamy kočce snažící se po hromadě harampádí vyskákat k jinému rozbitému oknu… Náhle se kočičí mámě začne hlava točit, že by snad únavou? Když probíhá kolem strážní budky, začne se obzor točit a nohy ještě více slábnout. Od břicha vychází bolestná křeč a dech se stává obtížným. Kočičí máma se dobelhá ke zborcenému ohrazení a pouští kořist z pěnivé tlamy. Neujde mnoho zmatených kroků a upadá do škubavě bolestné, leč milosrdně prudké, smrti… Ve skladišti byl obrázek s lidskou lebkou a obrysem přeškrtnuté myši v kruhu, kterému zvíře neporozumí…


Kmet

	Koťata nedočkavě přešlapují v pelechu a kňourají první den. Když se ani ten druhý kočičí máma nevrací, hladově mňoukají a vykukují ven. Třetí, opět velmi deštivý a chladný, den naříkají strachy a hlad je výslovně vyhání z plechové boudy. Hlad je nejlepší učitel lovu, a ač stále nemotorná mláďata jsou, pomalejšího brouka uloví.Ale v deštěm bičované trávě jich pramálo leze a nenávrat staré kočky živitelky budí obavy a nejistotu, jakou si i taková malá zvířata dokáží uvědomit. 

	Po čase bezútěšného přežívání sebere nejvíce kuráže flekatý černobílý kocour, který se rozhodne vykročit do světa jako první. Má černý kožich, ale bílou packu. Má černou hlavu, ale levé oko mu zdobně obtahuje jasně bílá skvrna. Pár bílých puntíků na boku ještě a člověk by řekl, že černý kocour právě přeběhl malířovi pokojů pod štaflemi. Má také bílé vousy a nadoční hmatové řasy. Když se naposledy ohlédne a zamrká na schoulené sestry, dává jim jen nevyhnutelný příklad, že se musí všichni rozdělit a vykročit životem na vlastní drápy. Ostatně i matka kočka, jen co by je naučila všechny lovecké lsti a schopnosti nenápadně číhat v křoví, by koťata stejně časem hnala za samostatností.

	Kočičí srst hřeje a chrání i před velkým mrazem, pokud je suchá a vykartáčovaná jazykem. Ale na dešti snadno promokne a tehdy ještě více studí, je jako houba. Flekatý kocour bezcílně bloumá a poskakuje ve vlhké trávě, straží uši a slyší ruch města a silnic. Možná tam někde mezi lidmi bude více příležitostí, neboť kde žije člověk, tam v haldách nepořádku doprovodem též spousta blech, červů a myší. Člověk totiž trousí jídlo a různé věci, je to ten nejdivnější tvor, který vůbec nezapadá do zákonů vyvážené přírody. Kocour člověka ještě neviděl, přesto má jakési vrozené povědomí o jeho povaze. Člověk může být zlý, ale i vřelý, opatrnosti je třeba, tak vědí kočky již od dob výstavby pyramid v dálném a vyprahlém Egyptě. Tehdy byly kočky uctívány na rovině bohů s orlími hlavami. Kdo by tehdy vztáhl ruku na ladného tvora kočičího, dostal by přinejlepším holí po hlavě. Kdo by hrdou kočku srazil koňským povozem, ten by měl prchat před hněvem faraóna raději do tekutých písků. Kočka je dobrý průvodce člověka, má jej co učit – třeba nebýt domýšlivý a nemyslet si, že si přízeň malého tygra lze koupit okousanou kostí spadlou od huby. Kočka klidní duši lidskou, když si spokojeně leží na polštářích a příkladně ukazuje, že pohodlná lenost je nad všechny starosti světa. Kočky se odjakživa těší přízni citlivých a moudrých lidí, čarodějů a alchymistů, a naopak protiví tyranům a krutým pánům, kteří chtějí bezcitně ovládat jiné a žít z plodů otrocké práce druhých. Kočka se nezalekne výhrůžek a trestů, není majetkem, který by měl ležet u smradlavých bot pána pod stolem a čekat za plotem. Kočka oplácí upřímnou a rozvolněnou přízeň všem v okolí, kteří nastejno dávají jemné pohlazení bez požadavku slepé oddanosti podrobeného zvířete.

	Prochladlý kocour dávno tlapká po chladném betonovém chodníku a asfaltových silnicích, když se snáší tma a s ní ubývají počty dvounohých obrů. Kocour se vystrašeně schovává a jen zoufale přebíhá z místa na místo. Oslnivě svítící auta kolem sviští, občas někdo vyběhne a zase rychle zmizí v labyrintu ulic. Lidský svět smrdí jako spáleniště, uhelný prach a černá mokravá špína brzy přetře bílé fleky na srsti. Neběhá tu žádný hmyz, není slyšet ptáky, zato myší pískot se line od jedné obrovské boudy se stříškou, ve které jsou pohromadě kontejnery na odpadky. Ostatně i jakýsi mastný závan hniloby kolem té haldy visí, popelnice jsou přecpané a přetékají jakoby zvratkami přejedeného lidstva. Kocour jde po čuchu a nachází spoustu věcí. Vyžrané plechovky od masa, vychlastané a potlučené lahve, šustivé pytle plné zkažených svačin. Hroudy slupek z oloupaných brambor v prosáklém novinovém zábalu, plesnivé hadry a rozbité hračky, zkvašené kompoty a zapařené boty. Ohnuté struhadlo, rozlámané pastelky a hromada okoralých mrkví. A na zemi se rozpadá slupka od salámu, po které lezou hnědí masití plži. Kocour se do jednoho bezhlavě zakousne a prská odporností, přesto polyká nutnou stravu. Posílen vyskakuje na hromadu a začne packou hrabat. Obrovský špinavý kontejner jakoby žil vlastním životem a měl plíce, celý se nafukuje a při výdechu splaskává. Je to semeniště larev a jedno velké mraveniště ulepených mravenců od rozteklého cukru z jedovatých limonád. V té záplavě rozkládající se potravy lze vyštrachat i jedlé kousky, třeba nedbale vydlabané konzervy pro rozmazlená zakrnělá psiska. Kocour namáčí chlupatou tlapku do všemožných nádob a jednou se olizuje, jindy kucká. Přesto si říká, že ten lidský svět je až podezřele přívětivý…

	Po vydatné hostině se kocourovi div nemotá hlava. Ruch města ztichl a mračna rozpoutala opět vodní bouři. Kocourovi kožich již trochu uschl, a tak se mu nechce znovu máčet při hledání úkrytu. Rozhodne se přenocovat zde, ostatně při troše kočičího zamyšlení by se tu mohl držet déle. Jen musí zjistit, kde se to jídlo bere, určitě to nebude jen tak! Ale ráno nechť je moudřejší a v světle jasnější. Kocour si hledá pelešiště. Popelnice jsou mokvavé a plné štěnic, které by se stejně zakusovaly do živého kožichu jako do shnilé bačkory plné živočišného sýra. V kontejneru zelené barvy to páchne lihem a na dně se lesknou ostré střepy. Ve žlutém to čpí sladkem a navíc dovnitř vedou dvě úzké kruhové díry, kdo ví, jak by se z této plastové pasti lezlo ven. Na modrém kontejneru je pootevřené víko, vnitřek je vystlán papírovými kupkami a není tu toliko čichu po hnilobě. Ospalý kocour skočí do písmeny potištěných peřin a schoulí se do klubka. Cítí se bezpečně mezi stěnami a zároveň pod tíhou utahaných vzpomínek okamžitě usíná, proto mu není divné, že se pod ním cosi vrtí…

	Blažený spánek ještě za šera budí strašlivý rachot. Zemětřesení doslova lomcuje kontejnerem, motorový kompresor burácí, obrovské železné písty bzučí, plechové monstrum odfukuje jako drak vzduchový přetlak. V temnotě novinového domku problikává oranžové přerušované světlo a ozývá se chlapský pískot a ryk. Něco strašlivě silného si vyklepává popelnice rovnou do chřtánu. Bordel zvoní a šine se po šikmé skluzavce do strojové tlamy, která nasypanou stravu pořádně a drtivě zamáčkne stlačovacím štítem. Po vydatném soustu smíšeného neřádu do útrob řinčí sesuv původně vytříděných lahví. Z kabiny řve řidič, který se ale napřed nejprve důkladně rozhlédne: „naházejte tam všechno!“ Chlapi se chechtají, protože sem nebudou muset jet s jiným vozem na tříděné suroviny a budou tak dříve v nálevně piv. Když chlupaté potetované pracky zatřesou s papírovým kontejnerem, noha kopne do kolové brzdy a dovnitř nahlédne velká lidská hlava, kocour zděšeně zasyčí a zběsile vystřelí rovnou po obličeji popeláře. Ten zařve bolestí, když se drápaté packy odrazí od kůže. Kocour mizí v temnotě a chlap v úleku kleje a zároveň pouští odbrzděný kontejner. Ten se v mírném svahu rozjede a přerazí se o nedaleký hydrant. Zevnitř se vyvalí záplava novin a v přemetu vylétne vousatý dědek ve starém vatovaném kabátě. Řidič vidí celou scénu ve zpětném zrcadle a řve: „Co to tam je za bordel!?“ Jiný popelář odvětí: „Málem jsme zase sešrotovali bezdomovce!“ Řidič se zhrozí a přikáže popelářům uklidit papír a nebohého bezdomce rychle odnést dále od popelnic, aby se vyhnuli trablím případným a zdržování s policií. Podrápaný popelář se na starce nevraživě podívá zblízka a jedovatě se ptá: „žiješ hovado?“ Starý přiopilý a zbědovaný muž v zmatení smyslů cosi polekaně chroptí, načež ho s klidným svědomím odtáhnou a pohodí jako pytel brambor opodál. Podrápanec vzteky bez sebe nadává: „Tady si třeba chcípni!“ Chlapi vyrovnají kontejnery, nacpou spěšně vysypaný papír do vozu a prchají, neboť začíná svítat a jezdit první autobusy svážející pracanty do továren.     

	Odvážný kocour se po chvíli vrací a zkoumavě očuchává špinavého muže, něco jej k němu táhne, prohlíží si jeho vrásčitou tvář zblízka. Ten otevře oko a tiše promluví: „Ty kočko jedna, dlužím ti jeden pustý život…“


Ulicí

	Slov starého muže se kočičák trochu lekne a odskočí dozadu, přesto se v bezpečném odstupu přikrčí a vyčkává. Člověk je vskutku obří tvor, má také vousy, jen mu podivně rostou z brady dolů a ne do stran. Že by tedy ve tmě tápal bradou ze strany na stranu, aby hlavou nenarazil? Stařec se v znatelných bolestech vydrápe na kolena a opřen rukama o zem naříká nad loupáním v kříži. Stojí tak oba proti sobě jako lev a kotě. Muž náhle vydává divné zvuky: „Čičičí...“ Flekatý kocour naklání hlavu ze strany na stranu a nechápe. Ještě před malou chvílí vyluzoval ten velký tvor složitější zvuky. Starý pán zašátrá v kabátci a natahuje dlaň a stále zvláštně čičmá. Citlivý kočičí frňák po větru čichá maso a hlad velí přiběhnout, ovšem opatrnost ještě spíše sečkat. Muž vlídným hlasem pokračuje: „Jen se neboj chlupáči...“ Kocour tedy velmi zlehka přistoupí, ale raději ne úplně na dosah té ruky napřažené. Děd mu hodí k nohám malý kus starého rohlíku napěchovaného zatuchlým salámem a pobaveně pozoruje, jak kocour nejprve zkoumavě packou plácá do toho žvance, než se konečně zakousne a zhltne dar člověčí. Pán se konečně zvedne na nohy a potácivě obkračuje kocoura směrem k popelnicím, kde má schovanou ošuntělou igelitovou tašku plnou harampádí a nutnou berlu, bez které by daleko nedošel. Je to obyčejný březový klacek, žádná důmyslná zdravotní hůlka s opěrou předloktí.

	Když kocour vidí, že si ho dvounohý obr přestal všímat, rozpačitě zakňourá, tedy přesně tak, jak to kočky dovedou – škemravě, vystrašeně, prosebně, pištivě. Stařík se otočí a jen zamává rukou se slovy: „Už nic nemám, utíkej domů.“ Ač zvíře nerozumí ničemu, získalo si důvěru a následuje šourajícího se pána jako novou mámu. S přibývajícím světlem dne, ale nikoliv teplem, neboť i začínajícím jarem mohou stále táhnout mrazivé větry severské, roste především hluk a šrumec pouliční. Vystrašený kocour začne neodbytně mňoukat ještě hlasitěji, neboť neví, kam utéci. Všude kolem burácí železné vozy, do ulic z velkých domů se hrnou ospalí nevrlí lidé s na smrt upracovanými tvářemi a výrazem, že by kocoura nejraději nakopli z čisté zlosti a pocitu vnitřní bídy. Naštěstí se pán s holí zastaví a chápavě počká na přibíhající kotě. Vezmu ho do náruče a cítí, jak se promoklé zvíře celé třese zimou a strachem. Povídá mu do ucha: „Že bys byl opuštěný jako já? Tak se půjdeme zahřát.“ V člověčinou nasáklém kabátě je teplo a hlavně velká vnitřní kapsa, kam si kocour svévolně zaleze a schoulí. I starý pán se musí po letech usmát, připadá si jako klokan. Kocour vrní a záhy usíná konejšen houpavou pomalou chůzí nového kamaráda.

	Osamělý život na ulici si těžko mohou představit všichni ti nastrojení kolemjdoucí, kteří opovržlivé vrhají škleby, jakoby říkali: „Styďte se člověče, jistě jste propil celý život a teď tu chodíte jako hastroš.“ V ranním shonu se do škol ženou žáci s barevnými taškami a drahými přístroji, se kterými si hrají na zastávkách autobusů. Když kolem prochází starý muž s klackem v ruce, hlasitě se mladí darebáci smějí a nehezky mluví a pobaveně si pána fotografují těmi přemoderními příručními telefony. Jistý výrostek hrdinně zařve: „Tak co dědo, jdeš se nasnídat do popelnice?“ Dav pubertálních dívek vyjekne smíchy a hejsek si div nezíská jejich zkažená srdce. Dospělí lidé mladíky ignorují, nikterak je výchovně neokřiknou, dnes má každý spoustu vlastních problémů, než aby se staral o druhé nebo rovnou riskoval čepel nože pod žebrem. Cestou městem tulák s berlí dál slýchává povzdechy protijdoucích a komentáře k jeho zápachu. Kdyby si tak někdo zkusil dny nocovat pod širým vlhkým nebem a v zimě...

	První zastávku udělají před velkým obchodním domem. Pán si pokorně stoupne nedaleko vchodu tak, aby nepřekážel lidem, kteří se hrnou s prázdnými košíky dovnitř a vrací se s horami žrádla k automobilům. Nastaví dlaň jako gesto nouze, ale nechodí k lidem přímo a nikoho neoslovuje. Lidé občas soucitně mrknou, jiní otráveně, každý dle povahy vlastní a citlivosti mezilidské. Jak hanebný je mýtus, že takto poctivá a neobtěžující žebrota je jen lenivé přijímání darů. Stát hodiny na nohou je výkon hodný hradní stráže. I přistoupí starší žena a zeptá se: „Peníze vám nedám, ale klidně vám koupím rohlík a kus sýra.“ Muž zdvořile odvětí: „Budete velmi laskava, ale poprosil bych místo sýra spíše šunku.“ Žena náhle svraští obočí a nafrněně zasyčí: „No ještě si vybírejte, víte co, dejte mi pokoj!“ Starý pán se nestačí nadechnout, aby vysvětlil, že na srdci hřeje ještě jednoho opuštěnce, který sýr nejí. Ženská je v trapu, ale přichází další člověk, muž středního věku v ležérním šedivém saku a naleštěnými botami. Nejprve zkoumá v tváři věk starce  a zvědavě se vyptává: „Copak nemáte důchod na živobytí?“ Muž s pohádkově dlouhým vousem odpoví: „I kdepak, pane, je mi padesát sedm let, to si ještě počkám.“ Chlap si odfrkne a řekne, že mu nevěří ani slovo a že si tu akorát žebrá na bukanýrské víno. Člověk bez domova, a nemusí být vůbec pijan či nešetrný dýmač tabáku, získává staré ostré rysy v tváři nejen z nepříznivé životosprávy, věčné únavy a podvýživy, ale též z nemoci opuštěné duše a smutku snoubeného s beznadějí a nudou. Datum narození neurčuje skutečný věk člověka, je to jen hloupé číslo, které slouží pomateným lidským zákoníkům a kartotékám, kterak hnát lid do škol, továren či starobince. Po mnoha dlouhých a pustých hodinách, kdy se ze škol opět vrací ti nejmenší, přistoupí k pánovi malá holka. „Pane, dám vám dvě koruny,“ říká laskavě. Starý žebrák si posteskne: „Jsi hodná, ale zrovna od tebe je mi stydno brát si peníze. Ale ukážu ti koťátko pro radost, chceš-li.“ Dívka začne ječet a utíkat a starému tulákovi vůbec nedošlo, že malé děti rodiče i učitelé stále straší o nebezpečných lidech v kabátech, kteří lákají dětské důvěřivce na bonbóny nebo zvířátka, aby je pak uškrtili ve křoví. Za další hodinu přistoupí vlasatý čahoun v černé kožené bundě a po přehnaně bodrém tvrďáckém stylu na dědka spustí: „Na dědo, kup si dva krabičáky a roztoč to pod mostem.“ Muž poděkuje, není dotčen. Víno je někdy třeba, aby zahřálo zoufalou duši, ale zrovna dnes se peníze budou hodit na důležitější potraviny. Jako poslední přichází mladý muž v kulichu, vojenských botách a černých kalhotách a vestě a přestože vypadá celkem hrubě, důstojně pozdraví a zeptá se: „Jdu nakoupit? Nepotřebujete něco?“ Starý pán: „Chtěl bych nějakou levnou konzervu pro kočky a kus chleba.“ „Inu dobrá, počkejte zde, přinesu,“ povídá mladík, který náhle nasadí velmi hněvivý škleb, vstupuje-li do chrámu konzumu. Brzy se skutečně vrací a předává tašku se slovy: „Máte tam půlku chleba, pár jablek, malou vodu, ale kočičí žrádlo vám nedoporučuji, tak jsem koupil vepřovou konzervu.“ A dále se ten zeptá: „A kde nocujete?“ Stařík trochu zaskočeně, ale nikoliv protivně: „Kde asi? Kde se dá?“ Mladík vytáhne kovovou padesátikorunu a povídá: „Zajděte si na nějakou azylovou noclehárnu a vyspěte se projednou v teple.“ Odchází.

	Z kabátu tuláka náhle vyleze flekatá kočičí hlava, zívá a zvědavě se rozhlíží zrovna ve chvíli, když hladový muž usedne na patník a zamlaská po vepřovém mase, které nabírá patkou chleba. I pozve kocoura na hostinu též: „Jen pojď, půlku ti nechám...“ Kocour tělem stále napůl v kabátě si namáčí packu v konzervě a následně olizuje, občas drápem vyloví pevnější hrudku. Mlaská ještě více než děd, který nyní přemýšlí, že by projednou mohl zase hlavu složit v chudobinci.


Spása

	Dva tuláci se tedy nakonec chladným večerem vydají špinavou ulicí směrem k charitní noclehárně pro ubohé. V každém větším městě takové zařízení bývá. Děd se motá o berli, kocour hravě pobíhá opodál, přesto drží krok. Krajnici vyloučené obytné čtvrti lemují křivě zaparkovaná špinavá auta najetá na rozpraskaný chodník. Na zemi jsou podupané odpadky, které vykvetly z roztátého sněhu po zimě a ani dlouho po jejím odchodu je nikdo nesmetl alespoň do kanálu. Popelnice leží nebo stojí dnem vzhůru. Nevždy jen zvířecí výměšky poseté kolem zdobí ubohý celkově pohled na lidská osídlení. Opráskané staré ruiny kdysi secesních honosných domů obývají zlí, hloupí a oškliví lidé zubící se za děravými záclonami a mnohdy rozsekanými tabulemi oken. Zdiva domů ve výši paže vandalské vykřikují skrze hrubé nápisy neklidné chvění do okolí. Na chatrných balkónových šňůrách se ve smradlavém vánku plácá shnilé zapomenuté a promrzlé prádlo. Z různých škvír a netěsností stoupá tabákový dým a ozývá se divoký řev hádek a pláč dětí, jindy otravná cikánská hudba a rány bití a třeskot rozbitých talířů a ještě více křiku. Z temných bytů problikávají záblesky televizního záření nasyceného násilím, nestydatostí a kabaretní zábavou určenou spodině. V šerých zákoutích a stínech průchodů postávají hloučky darebáků v sportovních mikinách a ničemů v teplácích. Starému dědkovi ale nevěnují mnoho pozornosti, cosi zlého tam spřádají a někteří krčí se nad plechovkou lepidla a nesmyslně huhlají cosi na počest beznadějné existenci. „Nezůstalo tu nic dobrého, raději pospěšme,“ povídá moudrým hlasem děd. 

	Ulice se stáčí do zapadlého slepého končení, tam stojí dům pro vyloučený lid. Velký štít, kameny a lahvemi odmítnutých žadatelů ostřílený, označuje nepřívětivý vchod opatřený navíc bytelnou samostatnou mříží. Název hovoří o nějaké armádě, ovšem spásu těžko pohledat. V dosahu ruky za jinak tělem neprostupnou mříží je velký zvonek, na který děd ostýchavě palcem tlačí. Je pozdní hodina, některé domy takového druhu mají přísný režim, který vyžaduje velkou disciplínu ubytovaných skrze vojenský řád a to mnozí nevědí. Unavený a špinavý již řádně kocour se lísá k starci a ten ho ihned láskyplně nacpe do náprsního ležení, zejména když světla v budově se rozsvěcují a dusot armádních bot hrozivě sestupuje, stejně tak nevrlé prskání člověka ospalého. Dveře za mřížemi se otevřou a před pokorného a klanícího se tuláka předstoupí pracovník noční směny. Mladý obrýlený muž krátkého sestřihu a šviháckého strniště v tváři ihned zostra dí: „Člověče, to nevíte kolik je hodin?“ Unavený muž upřímně odpoví, že neví. „Jak se jmenujete a kde se tu berete?“ doptává se podrážděný muž s výraznou jmenovkou „Dudek“ na klopě košile. „Jsem Josef Kolář, český spisovatel, toho času zatoulaný v kraji.“ Stále s velkým odstupem mladý pan Dudek vyzvídá: „Podivné jméno, o čem jste psal, že vás neznám?“ Pan Kolář doplní: „Psával jsem roztomilou prosu pro děti, třeba příběh dobrého muže a jeho čtyřnohých kamarádů, kteří poznávali svět.“ Mladík jen kroutí hlavou neznale a strohým jazykem se optá: „Pil jste něco? Je přísný zákaz sem chodit pod vlivem alkoholu nebo návykových látek!“ Starý muž načervenalé tváře, kyselého dechu, ale čistého srdce nic neskrývá: „Trochu vína bylo...“ Aniž by ostřílený pracovník azylové noclehárny propadal podivům a zbytečným soudům, hbitě skrze mříž prostrčí příruční tester alkoholu a otráveně dodá: „Foukněte!“ Ač se takový starý zasloužilý tulák potupen cítit může, přísná pravidla pro zacházení s lidem vyloučeným nezmění. Když dlouze fouká, prastaré plíce plné uhle ze zakouřených putyk či nádražních čekáren pískají jako zpuchřelé měchy. Smrad zkažených zubů a rozloženého vína praští přes nos pracovníka domu a div nezavaří ten titěrný přístroj měřící, který začne divoce pískat. „Máte víc než půl promile, sakra chlape,“ povzdechne si brýlatý strážce spásy, když mlčky svádí obvyklý myšlenkový boj mezi neúprosnými pravidly a zbytky lidského soucitu. Klidné vystupování, moudrý tichý hlas a zjevná zbědovanost a bolest v tváři starce nedá panu Dudkovi na výběr, tento zašmátrá v kapse a vytahuje svazek klíčů, aby rozevřel ochrannou mříž a vpustil žadatele. Železitý cinkot ale vzbudí zvědavost zvířete. Kocour vystrčí urousanou hlavu z pod kabátu a zasvítí vykulenýma očima jako smetištní démon na mladíka. Ten v úleku hněvivě zaječí: „Ale tu prašivou kočku necháte venku!“ 

Epilog

	Pokud pana Koláře z legrace neubily děti, třeba se s kocourem teď krčí právě pod vaším oknem. Dejte mu jídlo nějaké a zvlášť mince na víno a zejména šetřete chytrými radami, ty jediné takoví lidé nepotřebují. A nečekejte vděčnost, nepropadejte spasitelské pýše a pocitům zasloužilosti. A neplivejte, u všech ďasů, na nádraží a neházejte lahve od piva z vlaku! A nesypejte žhavý popel do popelnice a nemluvte za jízdy s řidičem autobusu!


Věnováno P. Dudkovi, J. Kolářovi a všem zatoulaným lidem a kočkám...

Ane-arch /červen 2011/